Je zajímavé sledovat, jak se různé soubory chovají poté, co se jim podaří etablovat, vybudovat si posluchačskou základnu, a případně se bez podbízení proslavit. Mnohé zpychnou, mnohé jsou semlety šoubyznysem, a hlavně jen opravdu výjimečně všichni vybočují ze svých zavedených a osvědčených kolejí. Traband tou bílou vránou je. „Nechci být konzumní zboží“, vyjádřil se leader Jarda Svoboda poté, co se svým dechnobandem procestoval většinu Evropy a podíval se třeba i do Japonska. Před časem prostě zastavil, nadechl se, zredukoval sestavu na polovinu, proměnil ji i nástrojově, a výslednou podobu předkládá na šestém albu PŘÍTEL ČLOVĚKA (Indies Scope, 2007, 50:13).
Můžeme ho chápat jako určitou vzpouru. Proti vlastní pohodlnosti, proti snadným stereotypům i proti degradaci na pouhou kulisu ke křepčení a konzumaci. Je nejkomornější ze všech dosavadních nahrávek, vědomě rezignuje na veselí, které jakoby nahradila něžnost. Domácí kontemplace namísto hospody? A jsou důvody tak důležité? Pořád je to Traband, jen tentokrát s trochu jinými prostředky. Nerozhlíží se kolem, neglosuje loserovské figurky na okraji jako na deskách Kolotoč a Road Movie, ani nenabízí tolik podobenství v příbězích jako na posledním řadovém Hyjé, věnuje se spíš intimním tématům, mezilidským kontaktům i vztahům vlastního já k ne vždy přátelskému okolí. Více než textová je ale zřetelná proměna hudební. Ta se odvíjí od dominantního hudebního nástroje, kterým je ne zrovna rozšířené harmonium. Jeho rozvážný zvuk nabízí zvolnění i jiné úhly pohledu. Už to není jen world music, ale i beatbox, čistě akustické pasáže vedle elektroniky, podladěná kytara v rukou Jany Modráčkové (je vůbec nástroj, na který dotyčná neumí?) i ,jablkoňovské‘ bicí a častější hlasové projevy Vaška Pohla. O hip hopu pojatém tak, že bigotní rapeři jen těžko budou chápat, ani nemluvě. Pryč jsou odvázané nájezdy balkánských dechovek, ale do unylosti stále daleko. Procítěnější než mnohé šansony, experimentům otevřenější než mnohá alternativa, nepodbízivě krásné melodické nápady (namátkou geniální Jdu krajinou nebo Vlaštovky). Rýpanec pod žebra všem hudebním dogmatikům i žánrovým puristům. Občas až trochu prvoplánově (kontrast vesnické kutálky s elektro- rockovým refrénem v Doma nejlíp balancuje na hraně vykonstruovanosti), často na úkor hitovosti, ale přirozeně a důsledně. Napoprvé možná trochu nesourodá směs, s opakovaným poslechem ale ona nadžánrovost funguje a doplňuje se navzájem. Křehkost, niternost a pokora – to jsou tři slova, která říkají o nahrávce vše. S Trabandem se po téhle desce už asi sotva budeme potkávat v lukrativních časech na hlavních pódiích velkých festivalů jako dosud, ale nemyslím, že by toho musel kdokoliv litovat. Ten posun za to stojí, a troufám si tvrdit, že album, které by bylo až takhle důrazným sítem pro povrchní posluchače, tu už dlouho nikdo nenatočil.
Antonín Kocábek