Jako herec je Radomil Uhlíř nejen
nepřehlédnutelný, ale jeho nezapomenutelné
minirole milicionáře-vyhazovače
(Kouř), traktoristy (Pražská pětka),
zfetovaného pekelníka (Čert ví
proč) či chlapce ze sousedství (Díky za
každé nové ráno) jsou veselé, vstřícné,
a diváky vděčně přijímané. S jeho
hudební tvorbou tomu počítám bude
přesně naopak. Ne každý ji vydýchá,
a ne každému se prvotní úsměv či
nechápavý výraz nepromění následně
v křeč či zděšení. Možná i to bude jeden
z důvodů, proč debutové album souboru
Kvartet Dr. Konopného (kterého je
Uhlíř jedinou konstantou) nazvané až
geniálně výstižně SKRÝVÁM SE, ALE
NIKDO MĚ NEHLEDÁ (Guerilla Rec.,
2006, 1:25:01) vyšlo až dlouhých šestnáct
let po jeho vzniku. Vydatná porce
poslechu pro náročné či otrlé (podle
toho, z jakého úhlu na věc nahlížíte)
názorně vysvětluje, proč je Radomil
se svými proměnlivými doprovodnými
sestavami legendou domácí nonkonformní
hudební scény. Na prvním disku
Kosmický pesimismus se záznam vrací
k historické podobě z poloviny devadesátých
let. Improvizované hudební plochy
prozrazují invenci zúčastněných,
a v dialogu s výraznou frontmanovou
recitací, deklamací a hrou se zvukomalebností
jazyka, získávají na síle vyznění.
Krom dvou rozsáhlých skladeb na
texty A. Artauda nabízí deska i autorské
texty Uhlířovy, jehož lingvistická obratnost
se tu roztáčí geometrickou řadou
a konkrétně závěrečná skladba Fresky
je úžasnou ukázkou geniální dramatické
interpretace a mistrovské práce
s významem slov i jejich kombinací.
Na druhém disku Stíny bojovníků, který
obsahuje nahrávku z loňského května,
si už Uhlířova chrlení slov příliš neužijeme.
Omezuje se zde jen na fragmenty
a mnohem častěji s hlasem pracuje
jako s hudebním nástrojem a jen vyluzuje
zvuky. Není zde doprovázeným
sólistou, ale organickou součástí celku,
tvořeného silnými osobnostmi i zručnými
instrumentalisty zároveň. Navíc se
s absencí rozsáhlých textů vytratil specifický
humor, redukovaný jen na názvy
skladeb (Vokalista tloušťkou maskuje
svůj aristokratický původ). Výsledek
zní často mnohem méně experimentálně,
tradičněji, aniž by ovšem postrádal
napětí i dobrodružnost. A když kolečka
do sebe zapadnou, je vše velmi působivé.
Zároveň tu pochopitelně jsou i místa,
kde se soubor nechal unést silou
okamžiku, která však už při zpětném
poslechu nefunguje. Konzerva tak svůj
smysl určitě má, ale v tomto případě
více než kdy jindy zůstává jen studeným
otiskem živočišné reality a dokladem
nepřenosnosti koncertního zážitku
z podobné produkce. Bylo by však
škoda, kdyby to kohokoliv od poslechu
odradilo. Nepřehlédnutelná Radomilova
postava tu dobyla další kótu.
Antonín Kocábek