Poslední album labskoústecké industriální skupiny Do Shaska!, nesoucí název ALCHEMISCHE ALRAUNE (Guerilla, 2006, 51:23), přináší další posun v tvorbě kapely, jejíž členové začínali s punkem, než jim učaroval industriál. Oprostila se od vlivů Muslimgauze, které kopírovala na deskách Androgyne Haarem a Bryndistaan Cafe, a vytvořila si vlastní styl. Pohybuje se mezi dark ambientem, v němž z temných převalujících se mas často echovaných zvuků vystupují podmanivé melodie fagotu, a taneční hudbou postavenou na repetitivním rytmu, u kterého se po vzoru techna mění jen zvuk. Na novince pokračuje v syntéze, současně však uzavírá pomyslný kruh, když čerpá z rocku, jehož postupy jsou patrné ve stavbě rytmů a zejména v hojném využití zkreslené kytary.
Alchemische Alraune skutečně dostály svému názvu, jsou pestrou směsí proměnlivých postupů. Úvodní potemnělé Sleipni je plné šumů a ruchů, jimž na dramatičnosti dodává zvuk ržajících koní, z něhož se oparně vylíhne jednoduchá melodie. Následující Akoazmata Nacht a Skopolamin Waffentanz nabízejí pro kapelu asi nejtypičtější pojetí, kdy se z hypnotického rytmu a vrstev zvuků vynořuje podmanivá melodie fagotu. Akoazmata Nacht rámují echované hlasy a rytmus je rockový, ovšem jeho zvuk mění efekty. Skopolamin Waffentanz je přímočařejší, důrazný ,techno‘ rytmus se objeví hned a agresivitu umocňují plačtivé výkřiky i brutálně zkreslená kytara.
Psychtischer Elvis a závěrečný BlumenKraft – Sommer des Hasses jsou ovlivněné rockem, když nad dusajícím rytmem efektovaných bicích bouří elektrická kytara. V poslední skladbě se alespoň její party střídají s odlišně pojatými pasážemi, ale Psychotický Elvis nápadně evokuje doby, kdy kytarista byl tak dobrý, jak rychle a hlavně jak dlouho dokázal sólovat. Pamětníků začátků sedmdesátých let sice ubývá a avantgarda často představuje jen recyklaci opuštěných postupů v novém kontextu, nemusely by však být tak přímočaré a prvoplánové jako u okresního bigbeatu fascinovaného klasickým heavymetalem. Opět se potvrdilo, že Do Shaska! při svém hledání občas šlápnou vedle, stejně jako když na Androgyne Haarem zněly primitivní bicí jak od nějaké garážové kapely.
Přes výhrady však nelze upřít kapele snahu hledat nové pojetí, v čemž jim nesporně pomáhá smlouva s vydavatelem. Ví, že její tvorba nekončí v šuplíku a objeví se na desce, což ji podněcuje v hledání, i když citlivý producent by jí cestu usnadnil. Přesto se Do Shaska! v posledních letech zařadili mezi nejvýznamnější tuzemské industriální soubory.
Alex Švamberk