MEDVĚDÍ ZABÍJAČKA Pro scénu world music prestižní fRoots už také dávno podchytil a ze všech stran probral vlnu mladých velkoměstských kapel, jejichž drtivě energický, stylově neohraničený mix tradice, hip hopu, dubu a drum’n’bass lze charakterizovat slovy Denise Péana z francouzské skupiny Lo’Jo: multikulturní blouznění. Nebo dát za pravdu Charliemu Gilletovi: „Kombinace naprosto nesouvisejících kultur v unikátní hybrid je něco jiného než dosavadní fúze. Hybrid vás vyšle na měsíc, fúze uspí.“
Takovým hybridům patřila páteční ,rozeskákaná‘ noc, jejíž na všechno připravené účastníky bez problémů vystřelili do vesmíru jako první marseillští Watcha Clan se zpěvačkou Sistou Ka, poznávací značkou příznačně pojmenovaného albového a koncertního projektu Diaspora Hi-fi. Bývalý dětský válečník, somálský raper K’Naan má v sobě něco z Eminemova jedu a woodyallenovské ironie, s níž dokáže mluvit o všech hrůzách, které ho potkaly. Jeho na ulici vyrašený hip hop představuje směs severosomálského stylu kaban, hraného na kytary a flétny, a rituální hudby se zpěvy, doprovázené bubny a elektronikou.
Saxofonista Ori Kaplan, Izraelec s rumunskými kořeny, spoluzakládal newyorskou ,gypsy-punkovou stranickou buňku‘ Gogol Bordello, čímž je v podstatě řečeno vše. A to, co s krajanem Tamirem Muskatem a dalšími čtyřmi všehoschopnými muzikanty pod hlavičkou Balkan Beat Box na pódiu provádí, přibližuje Kaplanův popis: „Jsme přirozenou reakcí na vymazávání hudebních hranic. Vždyť omezují náš sluch nějaké hranice? Ne, takže proč bychom je měli respektovat my.“
Národ Ainů žil na ostrovech Hokkaidó, Honšů, Sachalinu, ale i na poloostrově Kamčatka dávno před Japonci. Ti se s ním nepárali podobně jako dobyvatelé Severní Ameriky s Indiány. Až teprve v roce 1997 na nátlak veřejnosti japonská vláda uzákonila, že Ainové mohou smět používat svůj jazyk a národní identitu. Do té doby jakoby Ainové neexistovali a přestože postupně vymírali, svou kulturu a neobyčejné tradiční zvyky si zachovali. Například náboženský obřad iomante. Ainové odchytí mládě medvěda a dva roky ho v kleci krmí (ainské ženy ho běžně kojí svým mlékem), pak je vypuštěno do přírody, zabito šípem a následně při velké slavnosti snědeno. Medvěd pro Ainy představuje boha hor, vtěleného do zvířecího těla. Maso a kožešinu berou jako dar, za který mu pomohou se vrátit mezi bohy. Hudba provázející obřad stojí na jediném strunném nástroji Ainů tonkori, jehož podlouhlý korpus prý připomíná ženské tělo a zvuk zase chůzi medvěda v kleci. Oki Kano, dnes nejlepší hráč na tonkori, do svého Oki Dub Ainu Bandu přizval ještě jednoho kolegu a za sebe postavil důraznou rytmiku zahuštěnou samply. Výsledný zvuk vycházející z ainských tradičních písní má pak sílu atomovky tančící střídavě reggae s tvrdým bigbítem. V roce 2005 Oki Dub Ainu Band sroloval návštěvníky anglického WOMADU a zcela nedávno natočil společně s irskou kapelou Kíla vynikající album, o kterém jste se mohli dočíst v UNI 7/2007.
Jiří Moravčík

A když se asi po osmi letech skupina (k níž náležel basista Michal Holy, dnes DJ a producent drum’n’bass kapel, známý pod jménem Mijatoho, a bubeník Don Tuggener) rozešla, rozhodl se Korber pro sólovou dráhu. Naštěstí v tomto okamžiku potkal Güntera Müllera (známe ho nejenom z jeho labelu For 4 Ears, ale také jako zvukového pokušitele, do svého pokušitelství natolik ponořeného, že v pražské Národní galerii okamžitě přerušil vystoupení, když ho vyrušilo zvonění mobilu jednoho z návštěvníků; vinu jsem ovšem jednoznačně přiřkl muži s mobilním telefonem, neboť bychom neměli tak okatě dávat najevo svoji nekulturnost). Naštěstí proto, že Müller ho mohl uvést na avantgardní scénu nejen doma, ale i ve světě, seznámit ho se spřízněnými dušemi a dodat mu kuráž a sebevědomí.
Toho posledního měl Korber sám dostatek a dokládají to jeho delší i krátkodobá souputnictví se smetánkou z branže hlukových dobrodruhů. Alespoň drobný seznam je určitě na místě. Byli a jsou mezi nimi kromě Müllera samotného Yoshihide Otomo a Sachiko M, Keith Rowe, Norbert Möslang, Toshimaru Nakamura, Dieb 13, Alessandro Bosetti, Stephan Wittwer, Jason Kahn, Christian Wolfarth, Olaf Rupp a mnoho dalších. Hodně souzvuků i protizvuků odeznělo natrvalo na koncertech a festivalech, leč i tak máme možnost rozpoznat nejrůznější skupenství na kompaktech. Samozřejmě už duo – například s Danem Warburtonem (Conspiracy Theory), tím spíše trio – třeba s Rowem a Müllerem (Fibre) nebo kvartet – jako ten s Erikem M, Toshimaru Nakamurou a Yoshihide Otomem (Backwater) klade otázky, co kdo ze zúčastněných do hry přináší, tady nemůžeme sledovat výkon podle nástrojů, jejichž zvuk je natolik přetvořen, že je namnoze nerozpoznáme. Ale můžeme soudit třeba podle sólového alba Effacement, abychom odhadli Korberovu roli i při dalších seskupováních.
A tak si uvědomujeme, jak jeho zvukový rozptyl je víceplánový, jak mistrně ovládá rozpětí od ticha k výbuchu, jak umí vzbudit napětí při bzučivé zadumanosti jedním zvukovým solitérem, jak sám naruší ruchovou monotonii a jak zase bezohledně přetrhne hlukové crescendo. Nebojí se nastavit bezdechou pauzu na tak dlouho, až se jdete podívat k přístroji, jestli už deska dávno nedohrála. Ale pod tím tichem jako by byla neustále přítomna skrytá energie, ačkoli se projeví jen občasným zaprasknutím nebo zašuměním. Až minimalistické zvukové brouzdání může protáhnout v jeden tón, který trvá a trvá, ale jindy se improvizace, vycházející z ticha a propadající se do ticha, kdy slyšíme šelestění, popraskávání, cvrkání, zurčení, kdy se dohadujeme, jestli hudebník přejímá určité zvuky z přírody nebo je naopak chce do přírody vimputovat, vyvrbí do zvonivosti a údernosti. A neobávejme se: i Korber umí naplno spustit předimenzovanou hlukovou vrtačku, která přehluší celé okolí. Jindy vnímáme vzdálené rytmické odpočítávání času, pak i jeho odbíjení, je to, jako bychom sledovali přesýpací hodiny zvukových atomů.
To vše se samozřejmě projevuje různě, zahlceněji i očividněji, sofistikovaněji i bezprostředněji – podle toho, zda Korber improvizuje v souladu s partnery, vedle nich nebo proti nim. Každopádně jeho budování i bourání hlukových bariér není schválnostní, není vypočítavé, ba ani vypočtené, nejeví se jako předem zregulované, někdy je atak až k zahlcení, jindy se decentně vytrácí. Není divu, že jeho partnerství není vnímáno jednostranně: stejně jako on sám je vítají ti, o kterých jsem se zmiňoval. Není divu, že ho (ve dvojici s Müllerem) pořadatelé hlukového kompendia Rural Psychogeography na ukrajinské značce Nexsound zařadili do svého výběru vedle Franciska Lópeze, Andreje Kiričenka, Moglassu, Radianu či Martina Tétreaulta.
Sám Korber bedlivě rozvažuje po uskutečněných koncertech, jak dopadlo jeho ,střetnutí‘ s kolegy, a vyvozuje z toho důsledky. Důležitá je pro něj flexibilita, různorodost a harmonické doplňování v improvizační souhře. A nebojí se ani omylů, ačkoliv právě album Mistakes (s Kazuyou Ishigamim) omylně naprosto nepůsobí. Když ho Jesse Goin v interview z prosince 2005 vyzval, aby zcela upřímně zhodnotil svoji neúčast na festivalu Erstquake v New Yorku, nedal se pobízet a prohlásil své vystoupení s Julienem Ottavim za nejhorší z celého festivalu. I v tom je jeho síla: že dokáže tříbit dosavadní zkušenosti a vyvarovat se napříště podobných nedostatků (jako bylo v daném případě neodhadnutí partnerova potenciálu). A naopak tím více ocenit partnerství, které zmnožuje jeho úsilí.
Ostatně při hodnocení zmíněného festivalu sice vychválil výtečnou hudbu, kterou v jeho průběhu slyšel, nicméně prohlásil, že je šťastný, že sám není součástí takzvané EAI scény, protože nechce být svazován. „Stále se učím,“ uzavřel, „a to je dobrá věc. Chci se dozvědět co nejvíce o tom, jak hudba působí, bez ohledu na její žánr a kontext.“ Co ovšem trvá, to je Korberova nechuť k akademickému vnímání hudby.
Z. K. Slabý