UNI 11/2009
Hudba: Světové strany: Průvodce po neprobádaných hudebních cestách; Sámijská zpěvačka Mari Boine se vrací do Prahy; Nos na nosiče (Julo Fujak: Úchytkom / Cursorily; Lydia Lunch´s Big Sexy noise; Mona Mur & En Esch: 120 Tage – The Fine Art Of beauty And Violence; Yoko Miura: At Violin Un Tokyo; Pendler: We Went From Destruction; Ivan palacký, Daniel Jones, Jez Riley French: Fierce; Ganesh Anandan, Hans Reichel: Self Made); Pecky z popkultury: David Byrne: Deník cyklisty; Minirecenze – Emanem a Psi records v roce 2009 (Veryan Weston: Allusions; Milo Fine: Ananke; Okkyung Lee, Steve Beresford, Peter Evans: Check For Monster; Peter Evans: Nature/Culture; Arc: The Pursuit Of Happiness; Stellari String Quartet: Gocce Stellari; Paul Rutherford: Tetralogy; Grutronic: Essex Foam Party; Furt: Sense; People Band: 1969/1970); Café Hottentot: Hypnotix slavil dvacet let / Klavírní alchymista Benjamin Taubkin; Příběhy písní: Amazing Grace ; Festival Alternativa 2009 – svět jiné hudby: Isabelle Duthoit aneb Vážnohudební preciznost snoubící se s absolutní spontánností; Věčná provokatérka Lydia Lunch ; rozhovor s Hansem Reichlem: Nedomnívám se, že svět je dnes chaotičtější nežli dříve; Ganesh Anandan – světoběžník s rezidencí v Praze; divoké zpívánky s Philem Mintonem; rozhovor s Petrem Kofroněm, Ivanem Bierhanzlem a Michalem Nejtkem: Agon Orchestra zhudebnil Magora; Rozhovor s Michalem Nejtkem: superskupina NTS má raketový start; rozhovor s Ivanem Tomovičem: Kreativita je silná droga; Cremaschi na vlastní kůži; rozhovor s Mikolášem Chadimou a Julo Fujakem: Xafoo, budou stírat špínu a prach z prožitého; Ritchie Success + Pavel Zajíček – neobvyklé spojení s vůní chloformu; Indrustriální šanson MM & EE vzešel z dobrých zdrojů; Golden Diskó Ship ; Jak hrát na pletací stroj – Ivan Palacký ; Malá Alternativa 2009; Rány těla & Tex Napalm; Literatura: Komiksový bič na Sex Pistols; Architektura: Josef Havlíček, František Bartoš: regulační plán Hradce Králové 1945–1950;
Věčná provokatérka Lydia Lunch
Lydia Lunch (Lydia Koch, nar. 2. června 1959, Rochester) je ztělesněním newyorského undergroundu a potažmo americké kontrakultury osmdesátých let, jež představovalo pokračování vývoje sahajícího zpětně přes květinové děti až k beatnikům. Přestože její generace a ona sama často zacházela mnohem dále než její předchůdci a mnohé z jejich postojů přímo negovala, idea zůstávala stejná – je jí snaha o ničím neomezované vyjádření sebe sama bez ohledu na konvence a často proti nim.
U nás je Lydia Lunch známa především jako hudebnice, která na počátku osmdesátých let působila v těch nejdivočejších souborech popírajících základní zákonitosti hudební tvorby, jako byli Teenage Jesus And The Jerks nebo 8 Eyed Spy. Záhy na sebe upoutala pozornost a objevovala se po boku předních postav newyorské industriální a noiseové scény, jako byl Clint Ruin (Foetus) a Sonic Youth. Později spolupracovala i předními reprezentanty australskoberlínské scény kolem Nicka Cavea a Einstürzende Neubaten, jako byli Die Haut nebo Rowland S. Howard. Hudba je však jen jedním z prostředků, které Lydia Lunch používá. Napsala také knihu jednoaktovek s Nickem Cavem a autobiografi cký román Paradoxia. Také točila fi lmy, často pornografi cky laděné a násilné. Když se na počátku osmdesátých let přestěhovala do Los Angeles, objevila se nejprve v undergroundových snímcích Scotta & Beth B, jako byl Vortex, a pak v porno-drogových fi lmech Richarda Kerna, který je čelným představitelem hnutí The Cinema Of Transgression.
Tělní tekutiny uprostřed špíny
Kniha Paradoxia je plná prvoplánového sexu, na kterém není nic krásného a magického, mnohdy není ani živočišný, jen nechutný a bez magie, jakou v sobě měli například surrealiasté. Ti sice byli přitahováni ,zkažeností‘, Vítězslav Nezval kupříkladu psal o touze po styku se syfi litickou dívkou, ale v Paradoxii nacházíme jen oživlé porno, v němž se tělní tekutiny mísí se špínou a zbytky jídla a sex představuje pouhou možnost vybití se a zabití času. Kniha možná lépe než hudba odhaluje přístup newyorského undergroundu počátku osmdesátých let, i když podstata je táž. Je jí nechuť ke stávající společnosti, k jejím svazujícím normám a pokryteckým konvencím. Staví proti nim ten nejvyhrocenější protiklad, to, co je nejvíce odmítáno. Erotická branže v té době sice vzkvétala, v hédonistickém New Yorku se konaly v klubech sexuální orgie s výměnou partnerů, při nichž se běžně braly drogy, obecně akceptováno ale porno nebylo. V tomto i v dalších textech, zejména v nahrávkách mluveného slova, je patrná inspirace tím nejtemnějším z beat generation, zfetovaným guru Williamem S. Burroughsem. Obrazy z děl Lydie Lunch jsou mnohdy podobně syrové a nechutné, točí se okolo stejných témat, chybí jim však Burroughsova komplexnost. Paradoxem je, že i Lydia Lunch při svých provokacích napomohla k postupnému akceptování pornografi e, což se ukázalo v devadesátých letech. Sice stála pořád za hranicemi tzv. dobrého vkusu, rockeři se však už běžně objevovali po boku hvězdiček z porno branže a sexuální hrátky Pamely Andersonové a Tommyho Lee byly jen akceptovatelným dráždidlem.
Berlínské inspirace
V hudbě provokaci Lydii Lunch nabízel divoký primitivní noise rock bez výraznější struktury, jaký přinášela od roku 1976 její skupina Teenage Jesus And The Jerks. Nahrávky jejích skladeb zařadil Brian Eno na slavnou kompilaci No New York, která představovala newyorskou scénu no wave, jež nabízela v té době jeden z nejextrémnějších možných přístupů v hudbě, vedle nichž Sex Pistols působili jako slušná, uměřená melodická parta. Podobný přístup uplatňovaly i další skupiny, v nichž Lydia Lunch hrála, Beirut Slum a 8 Eyed Spy. Ve své době však byly extrémní i její nahrávky s mágem industriální scény Clintem Ruinem (Stinkfist) nebo s Rowlandem S. Howardem a Einstürzende Neubauten (Dürstige Tier). Údery do želez, pokroucené zvuky kytar a jekot měly k akceptovatelné podobě hudby hodně daleko.
Více textu...
Alex Švamberk
Komiksový bič na Sex Pistols
Setkání po letech někdy vyvolá zvláštní pocity. „Grafický román" věnovaný anglickým punkerům Sex Pistols, který napsal Jim McCarthy, nakreslil Steve Parkhouse a vydalo nakladatelství BB Art, mi položil dotěrnou otázku: čím mě ta kapela zkraje 90. let tolik fascinovala? Potažmo čím mě nevědomě přitahuje dodnes, protože můj zájem o žánry punku a hard core, který ve specifi cké, transmutované podobě doznívá i s odstupem patnácti osmnácti let, spustili v první řadě Sex Pistols. Dá se jistě hovořit o nostalgii po formativním období puberty, kdy mi punk, především v rovině vizuální, symbolizoval a otvíral možnosti osobní vzpoury proti autoritám, ať v podobě rodičovského nebo jiného institucionalizovaného, především školního dozoru - notabene to vše v dosud živých kulisách prvních porevolučních let. Dá se připojit konkrétnější nadšení z výrazové surovosti, jakési brutalizace rock'n'rollového základu, z řezavého zvuku Jonesovy kytary stejně jako Rottenova nevybíravého, animálního hlasového projevu. A fungoval samozřejmě mystifi kační mýtus kapely, vystavěný, přiživovaný a několikanásobně exhumovaný samozvaným ,demanažerem‘ Malcolmem McLarenem. Ostatně první nahrávkou Sex Pistols, kterou jsem v devadesátém roce získal, nebylo jejich jediné album Never Mind the Bollocks, ale o dva roky mladší kompilace s výmluvným názvem Flogging a Dead Horse.
Více textu...
Radim Kopáč
