UNI 12/2009
Hudba: Až přijdou husťárny, vezmu si sekyru – rozhovor s jazzovým pianistou Najponkem; Světové strany: Povstání v mezích anglického folku; Lo Cor De La Plana – Halsy od boha či od ďábla; Nos na nosiče (Antiflag: He People Or He Gun; He Woodstock Experience; Kacu! O ženských a chlapech, slimákovi a cibuli; Petr Kofroň: 12 Monsters; Steve Khun: Mostly Coltrane; Sour Jazz: American Seizure; Spiro: Lightbox; Sting: If On A Winter´s Night; He Tiger Lillies: Live At He New Players Theatre London 2009; Miroslav Vitous Group w/Michel Portal: Remembering Weather Report); Pecky z popkultury: Podstata Ameriky na 1095 stránkách; Minirecenze – Chuť jazzu tuzemáku (11) (Infinite Quintete: Speak Slowly; Jaromír Honzák Quintet: Little Things; Martin Brunner Trio: Behind The Clouds; Matej Benko: Times Against Us; Limbo: Out Of Body); Svět jiné hudby: Another Timbre aneb Průsečík mezi současnou kompozicí a svobodnou improvizací; Příběhy písní: Greensleeves; Café Hottentot: Tomáš Reindl / Varhan Orchestrovič Bauer (rozhovory); Fado podle Dony Rosa – rozhovor se zpěvačkou; Výtvarné umění: Kolečko, kruh kroužek (Zorka Ságlová: Linie kruhu); Obrazy jako vzpomínky nma zapomnění (Jakub Špaňhel); Literatura: Na železničním uzlu je kolej volná – Rozhovor s Josefem Janem Kopeckým, dramaturgem literárních večerů; Architektura: Petr Kulka: rekonstrukce německého muzea hygieny, Drážďany, 2001–2005; Skryté zkušenosti: Sally McBreartyová;
Až přijdou husťárny, veznu si sekyru
Když jsme se před rozhovorem procházeli po sluncem zalité Floře, došlo mi, jak vlastně netypická postava se vedle mne tyčí v osobě pianisty Jana Knopa, známého pod přesmyčkou NAJPONK. Vysoký muž v bílé košili a černých brýlích musel na kolemjdoucí působit, jako že každou chvílí naskočí na motorku a odsviští někam na americké dálnice. Rozhodně byste ho neotipovali na citlivého, baladického jazzového pianistu. A to ovšem ne ledajakého. Už od začátku devadesátých let, kdy začal s vlastním triem účinkovat na pražské klubové scéně, totiž Najponk platí za největšího domácího mistra mainstreamového jazzu, tedy disciplíny, kterou u nás na takto vysoké úrovni patrně nikdo další neprovozuje. I Najponk má ovšem své úniky. Naposledy před třemi roky, kdy za sebou hlasitě prásknul dveřmi a pověsil hraní na hřebík. Okolo jeho rozhovoru na rozloučenou, který tehdy otiskla Harmonie, se následně rozvinula hlasitá diskuse: Najponkovu znechucení z uzavřenosti domácí scény, mizerných honorářů za hraní a v neposlední řadě také turistické orientace pražských jazzklubů totiž rozuměl každý, kdo se u nás kdy vydal na muzikantskou dráhu. Tři roky pak o Najponkovi nebylo slyšet, až letos jako blesk z čistého nebe přišla zpráva o velkém návratu. Několik prvních koncertů okamžitě následovalo vydání výtečného triového alba Night Lights (2009, Czech Art) s Georgem Mrazem na kontrabas a Martinem Šulcem na bicí. Další dvě desky už jsou navíc na cestě. Že by se časy měnily?
Plné tři roky, až do letošního jara, o tobě nebylo slyšet. Co jsi vlastně dělal?
Živil jsem se, dva roky jsem nosil kufry v hotelu. Deprese z poměrů na místní scéně někdy během září 2006 vyústila v můj už druhý slinivkový záchvat a tentokrát nade mnou doktoři v Motole fakt kroutili hlavou, dokonce si tam přivedli i všechny stážisty, aby si mě prohlídli a zapamatovali si, jaká jsem anomálie (smích). Přežil jsem to, ale asi jsem měl víc štěstí než rozumu. Pak následovalo asi pět měsíců rekonvalescence, kdy jsem prostě jenom ležel na pohovce a musel mě obskakovat táta. Tohle bych nepřál ani svýmu nejhoršímu nepříteli, to je fakt konečná. Navíc to nevykazuje postupný zlepšování, sice se
to lepší, ale tobě je pořád stejně špatně, takže jsem byl v hrozný náladě. Během tý doby jsem měl čas být sám se sebou, měl jsem čas se na všechny ty věci, který jazzmana často doženou až k alkoholu nebo drogám, podívat hezky z odstupu a zjistit, že nejsou tak podstatný, jak jsem si myslel. A když jsem byl zase konečně mobilní, kamarád mi nabídl práci v hotelu.
Takže jsi byl de facto fyzicky odtržený od klavíru?
Vlastně jo, teprve letos v lednu jsem na něj znova prvně sáhl, snad s jedinou výjimkou, kdy jsem kamarádovi vloni v létě hrál na rodinném večírku. To ti bylo zvláštní, ptal jsem se sám sebe,
jestli se mám na to nějak připravovat, ale nakonec jsem si řekl: ne! Přijď tam a schválně uvidíš, co ti z tý hudby zůstalo. Samozřejmě, že prsty si pamatujou. Nezahrajou všechno hned perfektně, ale pocit jsem z toho měl dobrej.
Počkej, to sis celou tu dobu vůbec nehrál ani sám pro sebe?
Ne, neměl jsem tu potřebu. To nebylo tak, že bych nenáviděl hudbu, jen jsem vážně necítil nutkání si k tomu nástroji sednout a vyluzovat nějaký zvuky. Byl jsem v muzice patnáct let až po uši ponořenej, takže mi ta pauza přišla vhod.
Navíc jsem začínal poslouchat opravdu tvrdou muziku, kterou jsem měl léta nějak odstrčenou a vždycky si pustil jen Led Zeppelin nebo Hendrixe. A celý se mi to v hlavě nějak spojilo. Tvrdá hudba mě začala čím dál víc fascinovat a to jsem už vůbec necítil potřebu hrát na piano.
Více textu...
Daniel Konrád,Ondřej Konrád
Kolečko, kruh, kroužek
Pražská galerie Portheimka umístěná ve stejnojmenném dienzenhoferovském letohrádku představuje až do 2. ledn 2010 výstavu nazvanou Zorka Ságlová: Linie kruhu. Motiv kruhu zaujímá v malířském, fotografi ckém i konceptuálním díle Zorky Ságlové (1942-2003) přední místo. Patří k několika málo námětům, kterými se autorka ve své tvorbě opakovaně zabývala. Hledala vždy nové možnosti konkrétního motivu, odkrývala jeho nečekané souvislosti a pečlivě ověřovala každý jeho nově objevený výtvarný kontext. Daný způsob práce je přitom výsostně charakteristickým prvkem autorčina celoživotního díla. Zorka Ságlová studovala v letech 1961 až 1966 textilní tvorbu u profesora Antonína Kybala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Její raná tvorba z šedesátých let byla silně ovlivněna tzv. konstruktivním proudem české geometrické abstrakce. Z období, kdy se účastnila slavné výstavy Nová citlivost (1968), jsou v expozici zastoupeny tři malby. Kroužky opakovaně malované vedle sebe na plátně nebo do prostoru vystupující pingpongové míčky nejsou na obraze náhodně rozmístěné. Kopírují vždy systém bodů vzniklý překrýváním dvou atlasových vazeb. S atlasovou vazbou užívanou při tkaní plastických vzorů damaškových látek se Zorka Ságlová setkala při studiu a následné praxi v textilních podnicích. Na první pohled nudné textilní geometrické rastry ji okouzlily svou zvláštní nepodbízivou estetikou. Začala je vzájemně překrývat či později pracovala přímo v interakci se samotným vzorem damaškové látky. Pozoruhodný je v tomto ohledu kupříkladu námět kruhového odtokového kanálu, který si autorka pro sebe vyfotila ve francouzském Cluny, a později ho přenesla na plátno s vytkávaným damaškovým vzorem.
Více textu...
Eva janáčová
